Recitál!

Jo už jsem dlouho nepsala. tak musím zpětně. Jaký byl recitál? No, upřímně, pro mne dost náročný. Ten den jsem měla dovolenou, tak jsem si trénovala hlas, zkoušela svou píseň. Pak se to postupně blížilo...Přišla jsem tam na zvukovou zkoušku, ale bylo vidět, že je vše v časovém skluzu tzn. že sice jsem přišla včas, ale zkoušet jsem začala až 15min před začátkem. To už lidé začali chodit. Já byla nervozní, samozřejmě se mně sevřel krk a nešlo mi zpívat! Cítila jsem se hrozně sama, chtělo se mi brečet, chtělo se mi utéct! Ale nemohla jsem, musela bych přes podium! Recitál začal, kapela hrála - Ivet zpívala. Šlo jim to dobře, měli jeden druhého, nebylo to závislé na jednotlivci. Já vzadu v zákulisí trénovala, brnkala si, modlila se, a hlavně úpěla k Bohu, ať mě z toho vysvobodí, že to nezvládnu. Jo, panečku, to byla zkouška nad mé síly. Ač jsem už zpívala před spoustu lidí, a není to pro mě problém - toto bylo jiné v tom, že jsem zpívala svou tvorbu (i když jedinou píseň). Odkrývala jsem nitro, odkrývala jsem sebe. Proto to bylo takové náročné a osobní.
Nakonec, ano - přežila jsem to. Prý to bylo požehnané a nikdo nic nepoznal (tak to normálně bývá). Jedna sestřička mi řekla, že cítila duchovní změnu v atmosféře, když jsem začala zpívat, což bylo velmi potěšující a povzbuzující - ač jsem na podium trnula ať už je konec.

Zajímavé je, že pozvání na recitál neodmítli teta se strejdou, kteří nejsou věřící. Prý se jim to také líbilo. Doufám, ale že ten boj, který jsem prožívala uvnitř a všechny ty modlitby přispějou i k tomu, že oni spatří Pána, poznají pravdu a ta pravda je osvobodí!

Děkuju všem za podporu a modlitby. Těm, kteří přijeli z dálky - děkuji obzvlášť.